Sám proti hradu

Zkáza hradu Landštejna

 

 

Roku 1771 udeřil blesk do velké hradní věže a horní část hradu vyhořela. Zbyly jen malé budovy u první brány. Majitelé hradu byli tenkrát Herbensteinové. Ti se zadlužili pokusy o dolování kolem Třeště. Na hradě sídlili nucení správci, kteří zastřešení hradu nepovolili. Odstěhovali se do dnešní staré myslivny pod cestou ke hradu. Osud hradu se začal naplňovat. Každý kus železa byl vyrván ze zdi a z horního hradu se stal lom na kámen. Roku 1831 Herbensteinové vymřeli a po 14 letech soudů roku 1845 získal Landštejn baron Šternberk. Ani ten neměl zájem na záchraně hradu. Postavil si u statku v nedalekém Starém Městě jednoduchý zámeček, který je dnes rovněž ve špatném stavu. Na začátku 20.století byl do zámku v Třešti přemístěn renesanční krb, jehož komín dosud stojí na horním nádvoří vedle malé věže. V této době byla v budově u první brány v prvním patře umístěna škola. Posledním obyvatelem hradu byl starý dřevař Martin Knierling, který zde bydlel asi do roku 1920.

 

 

Sám proti hradu

 

 

V roce 1938 byl v Jindřichově Hradci založen Výbor sdružených korporací, který chtěl o hrad pečovat. Členové výboru se domluvili s baronem Šternbachem, který souhlasil s jejich iniciativou. Majitel dostal na hrad prkna z místní pily, která byla použita na záchranu krovu nad první bránou. Na bednění krovu byla natažena asfaltová lepenka. V tu dobu byla uzavřena Mnichovská dohoda a Landštejn byl při vzniku Sudet odtržen od republiky. Místní Němci pro hrad během války neudělali nic. Střecha se propadla a zřítila se i polovina klenby průjezdu první brány.

Hrad v roce 1947 získal Klub českých turistů. Při sjednocení tělovýchovy do jedné organizace pod jménem „Sokol“, byla nad první bránou a částí bývalých stájí vybudována nová střecha krytá pálenými taškami – bobrovkami. Tím skončila na dlouhá léta snaha o záchranu Landštejna.

 

Jak jsem zachraňoval Landštejn

(Vzpomínky Karla Veselého z Jindřichova Hradce)

 


V létě roku 1951 jsem navštívil Landštejn. V té době to byla zpustlá a rozpadající se ruina dříve mocného hradu, zarostlá bujnou vegetací. Pan Velzer mě vezl na motorce přes Kunžak, protože Nová Bystřice byla v těch letech v pohraničním pásmu a bez povolení neprůjezdná. Neutěšený stav celého objektu na mne hluboce zapůsobil a od tohoto okamžiku jsem stále přemýšlel, jak Landštejnu pomoci. V roce 1960 jsem se spojil s panem profesorem Reisnerem, autorem brožury o Landštejně a později i s panem profesorem Mukem, který mimo jiné vykonával funkci okresního konzervátora památkové péče.  Ten mi vyřídil na ONV v Jindřichově Hradci u inspektora kultury a. Ladislava Kubína povolení k vyvážení sutin a čištění hradu.
Uprostřed léta 1961 jsem konečně přišel s povolením na Landštejn a zahájil tyto práce, které trvaly celých 15 let. Tím se splnila má dlouholetá touha. Těžké začátky mi pomáhalo překonávat velké nadšení a také dobrá spolupráce dalších pracovníků, ať již nadšenců nebo brigádníků, kteří se mnou spolupracovali.
 
Z počátku jsem si půjčoval kotouč na Státním statku, sídlícím pod hradem, dnes již zbouraném. Později dr. Muk, tehdejší předseda Přátel starého Jindřichova Hradce, věnoval z fondu tohoto spolku 500 Kčs na nákup dvou koleček, několika lopat a krumpáčů. Začal jsem vyvážet sutiny z první brány. Od začátku jsem veškeré práce konzultoval se zástupce Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Českých Budějovicích (KSSPPOP). Abych stihl více práce a nemusel ve volných chvílích dojíždět na hrad autobusem u Jindřichova Hradce, seznámil jsem se s panem Vlkem ze Státního statku a začal u něj přespávat. Později jsem si koupil Jawetu 50ccm, na které jsem pak na Landštejn dojížděl.

 

Po odstranění sutin z prostoru první brány a dvorku za ní jsem se pustil s přáteli do vyvážení budovy vedle první brány, kde je dnes vstupní expozice a toalety. Přišla zima a s ní velké množství sněhu. Známí, kteří mi v té době pomáhali, nemohli pracovat v lese a tak jsme se domluvili, že budou vyvážet zastřešenou část budovy. ONV uvolnil určitý fond pro vyplácení těchto brigádníků. Při čištění hradních prostor jsme třídili suť na použitelné cihly, kámen a teprve nepoužitelný zbytek jsme vyvezli před hrad. Čas od času jsme objednali autobagr a Tatru 111 a suť jsme nechali odvézt na skládku. Tak jsme pokračovali i další léta. Mimo mých přátel nám pomáhali občas brigádníci z blízkého okolí. Těch ale nebylo mnoho, protože v té době jsme mohli platit za hodinu práce 6,25 Kčs hrubé mzdy. V roce 1963 jsem odešel do služeb ČSD, kde jsem při střídavých směnách měl více času na práce s čištěním hradu.

 
Po vyvezení budov u první brány jsme se pustili do vyvážení druhé a třetí brány. Ta navazovala pravoúhle na čtvrtou bránu, ve které byla dvoumetrová vrstva sutin ze spadlé zdi na nádvoří. Zazdíval jsem mezitím tři velké otvory kamenem ve zdi mezi druhou a třetí bránou. Pan Zíka s dalšími pracovníky vyvážel čtvrtou bránu a uvolnil tak vstup na nádvoří hradu.
Léta plynula a v roce 1965 jsme se začali zabývat myšlenkou vyčistit hradní studni. Její umístění na nádvoří hradu nebylo možno přesně určit, protože vrstva sutě v těchto místech dosahovala výšky dva metry. Byli jsme nuceni suť proto z nádvoří odvézt. Po vytřídění se zbylý materiál vozil ručně na kotoučích až před hrad. Těchto prací se ujal pan Zíka. Po vyčištění jsme se dostali na úroveň nádvoří, kterou tvořila rostlá skála. V rohu nádvoří jsme studnu nalezli a vybrali do hloubky jednoho metru.
Investor našel Meliorační družstvo, které mělo zájem v zimních měsících hradní studni vyčistit. Chtěli jsme nad studnou postavit přístřešek. Vše již bylo projednáno, žádný však nevěděl, jak je studna hluboká a zda v ní bude po vybrání sutě voda. Vědecké instituce nechtěly dát investorovi oficiální vyjádření, že voda ve studni bude. Na základě této nejistoty další jednání o studni uvázla na mrtvém bodě.

Mezitím jsme dočistili celé nádvoří, ale myšlenky na vyčištění studně jsme se nevzdávali. Já osobně jsem věřil proutkařům, kteří tvrdili, že v hloubce 15 až 18 metrů voda je.


Těsně u studny jsme podezdili nosný pilíř pod mostkem, vedoucím k románskému vstupu do paláce mezi oběma věžemi. Rovněž i renesanční přístavba před románským palácem byla za dobu 196 let od požáru značně narušena. Postavili jsme proto uvnitř štenýřové lešení a pan Heřmánek, zedník ze Starého Města pod Landštejnem, narušené zdivo původním materiálem opravoval. Svislá ruční doprava zdícího materiálu na lešení včetně těžkých kamenů byla velice namáhavá.

Psal se rok 1969, když jsme se tajně s kamarády pustili do čištění hradní studně. Byla celá vysekaná v rostlé skále. Kruhový otvor v úrovni terénu měl průměr 205 cm. Postupně se zmenšoval na 170 cm. Na stěnách jsou vidět rýhy od sekáčů. V hradním příkopu jsme porazili tři smrčky, udělali troinožku, z OSP v Nové Bystřici jsme si půjčili starší pokrývačský vrátek a na hák jsme zavěsili upravenou popelnici. Ta sloužila k dopravě osob i sutě. Na studni jsme pracovali jedenkrát týdně. Denně  jsme postoupili asi o 1,5 metru. Do zámrazu jsme vybrali studnu do hloubky 11,5 m. U této práce museli být vždy tři pracovníci.Jeden ve studni, druhý vytahoval vrátkem okov a třetí vytáhl nádobu přes okraj studny a vysypal do kolečka. K vrátku byl tažen elektrický kabel až z první brány. Při odchodu jsme vždy zakrývali studnu těžkými mřížovými vraty, pocházejícími z likvidované části hřbitova u Svaté trojice v Jindřichově Hradci. Když se památkáři o částečném vybírání studny dozvěděli, zakázali nám další pokračování. Domnívám se ale, že v hloubi duše byli asi rádi, že 11,5 m je vyčištěno.

Odchodem pana Veličky v roce 1967 jsem přišel o možnost přespávání ve statku pod hradem. Proto jsem začal připravovat dostavění obytných místností nad první bránou. Půlku valené klenby v bráně, v minulosti zřícené, jsme nechali doplnit novou klenbou betonovou dle projektu mého kamaráda Pavla Pavlovského. Akci provedlo stavební středisko OSP Dačice. Chybějící průčelí do nádvoří jsme potom začali zdít ze starých cihel na průvlak ze 3 kusů I-nosičů. Při odstraňování sutin byly nalezeny kamenné rámy oken. Ty jsem očistil, zlomené kusy jsme slepili Epoxidem 1200 a osadili do nově vyzděných okenních otvorů. Strop nad novými místnostmi jsme udělali z hurdisek do ocelových nosičů. Dlouho nám pak trvalo omítání stropů a stěn, především těch starých křivých. Elektřina byla rozvedena ze skříně v první bráně. Truhláři z Nové Bystřice položili ve velké místnosti palubovou podlahu a pan Černý z truhlárny OSP v Jindřichově Hradci vyrobil atypická zdvojená dvoukřídlá okna z dubu. Pro mne byla slavnostní chvíle, když se tato místnost dodělala a poprvé se rozsvítilo elektrické světlo. Byla to vlastně jediná obyvatelná místnost po dlouhých letech v areálu hradu. Nacházela se v prvním patře a jediný přístup do ní byl po žebříku.

V létě roku 1968 jsme nové průčelí omítli. V den, kdy byla fasáda dokončena se přihnala strašná bouřka. Zedníci předčasně odešli domů. Já jsem vylezl na lešení a nad bránou jsem do mokré omítky vyškrábal iniciály KV 1968. Když jsem pak slezl a stál v bráně, udeřil blesk do budovy, sjel po žlabech a dešťovém svodu do kádě s vodou a ozval se obrovský výbuch. Považoval jsem to za špatné znamení, které se později vyplnilo. Po letech podnik Geoindustrie nad místností u první brány postavil druhé patro. Tím vznikla nad bránou věž. Můj monogram, který mnoha osobám vadil, byl omítnut a tím navždy zmizel.

Další naší akcí bylo vybudování skladiště v zastřešené části budovy u první brány. Smontovali jsme strop z hurdisek do traverz I č.24 včetně škvárového násypu. Další strop nad prvním patrem , na který jsme již měli připravené traverzy, se nám už nepodařilo dokončit. Dnes slouží přízemní místnost za vstupní expozici.

Již od jara 1971 se vědělo, že na hrad nastoupí Geoindustrie, n.p. středisko Stříbro. Jelikož jsem znal problémy s dovážením vody na nic jsem nečekal a pokračoval znovu v čištění studny. V 15ti metrech jsem začal mít strach o vodu. Když ještě v 18 metrech voda nebyla, šel jsem za známým proutkařem panem Vondrášek. Ten mě ujistil, že voda bude, ale že možná neodhadl přesně hloubku. V 18,5 metrech jsem konečně na vodu narazil. Při spouštění do těchto hloubek se začal již horní otvor opticky zmenšovat. Když jsme přišli po týdnu, bylo ve studni i 1 metr vody. Asi ve 20ti metrech se začaly objevovat ohořelé trámy, mezi kterými se těžko pracovalo. S jejich vytahováním byl někdy velký problém. Některý den jsme nepostoupili ani o metr. V té době již podnik Geoindustrie začal stavební práce na rekonstrukci hradu a ke své činnosti potřeboval velké množství vody, kterou zatím dovážel. V období delších dešťů stálo ve studni několik metrů vody. Půjčili jsme si ponorné čerpadlo z vodárny, koupili vodovodní trubky a vodu čerpali. To trvalo často celý den.
Jednou po vystřídání jsem šel kopat do studny já. Po chvíli jsem krompáčem narazil na velký kámen. Kopal jsem dál v domnění, že kámen je veliký. Po chvíli jsem zjistil, že jsem na dně. Přišlo to nečekaně a bylo to pro mne zklamání, že studna je jenom 26 metrů a několik centimetrů hluboká. Přesto jsme měli všichni velkou radost, že je studna konečně vyčištěná a voda bude přímo na hradě. Na studni se oproti dodavatelskému způsobu ušetřilo skoro 150 tisíc Kčs.

Začali jsme čistit hradní příkopy od jasanů další nežádoucí vegetace. V této době se začalo uvažovat o schodišti do prvního patra nad první bránou. Opět pan Pavlovský vypracoval projektovou dokumentaci dle požadavků KSSPPOP v Českých Budějovicích a po jejím schválení jsme započali se stavbou přístavku u první brány. Stavělo se na původních základech i na rostlou skálu. Zdilo se z cihel, vytříděných a očištěných z hradní sutě. Z kamenných ostění, zachráněných při bourání statku pod hradem jsem nechal zhotovit, po jejich odvezení do Jindřichova Hradce, všechna okna budované přístavby. Práci provedl kameník brigádně za 1 800 Kčs. Po odvezením zpět na hrad jsme je s panem Pavlovským a zedníkem panem Čermákem osadili a zazdili. Z vybouraných kamenných schodů při adaptaci restaurace „Zlatá husa“ v Jindřichově Hradci jsem nechal přisekat část schodů do budovaného přístavku. Tuto práci jsme již nedodělali a přístavbu dokončil podnik Geoindustrie po částečné změně projektu.

 

Naplněné předtuchy

 


Jednou při čištění horního příkopu jsem nechal porazit menší smrk, rostoucí z poškozené hradby. Měl jsem na to povolení. Kmen nebylo možno z příkopu vytáhnout a tak jsem ho nechal rozřezat na polena, která tam zůstala ležet. Tehdejší vedoucí Geoindustrie na Landštejně pan Fiala po zjištění ceny smrku na mne podal oznámení na prokuratuře v Jindřichově Hradci, že jsem způsobil škodu za 300,- Kčs. Vyšetřováním bylo pověřeno SNB v Nové Bystřici. Jeho náčelník pan Kolman po prošetření celé situace a po konzultaci s prokurátorem protokol, sepsaný svými podřízenými, roztrhal. Tím jsem byl uchráněn od pomluv pana Fialy. Přesto si Geoindustrie vynutila můj odchod z Landštejna v létě 1975, o který již dlouho usilovala. Můj velký a dlouholetý ochránce a Hradečák pan ing. Bělohlávek, tajemník KNV, musel odejít v roce 1968 z funkce. A tak bez jeho ochrany a přímluv jsem i já musel s odstupem doby zanechat svoji práci na Landštejně.
Měl jsem na Landštejně úspěch, přestože jsem byl jen vyučený obchodní příručí a natěrač.  I když mě nevděk za moji práci na hradě mrzí, mám dobrý pocit z vykonané práce, ale i radost, že jsem dal impuls  a počinek k záchraně mnou tak milovaného Landštejna.

 

                                                  Karel Veselý, duben 2000